STUDUJÃCÃ
Jakub Hron se narodil 4. Äervna 1840 v MetánovÄ na PelhÅimovsku jako nejmladšà syn do rodiny chudého sedláka Jana Hrona. S úctou ke svému rodiÅ¡ti se zaÄal pozdÄji podepisovat Jakub Hron Metánovský. Gymnázium v JindÅichovÄ Hradci vystudoval jen dÃky vÅ¡emožným chudinským podporám a úlevám, i tak se mu podaÅilo maturovat až v 25 letech. To vÅ¡ak bylo způsobeno výhradnÄ majetkovými důvody, pokud Å¡lo o intelekt, vynikal pÅemýšlivý mladÃk nad ostatnà a to mu mÄlo vydržet po celý život. Ve studiÃch pokraÄoval na pražské Karlo-FerdinandovÄ univerzitÄ, kde byl posluchaÄem matematiky a fyziky. Nakonec absolvoval roku 1870 ve VÃdni, kde zÃskal aprobaci stÅedoÅ¡kolského profesora matematiky a fyziky pro nižšà gymnázia. Nebyl by to vÅ¡ak usilovný Hron, kdyby si ji už za tÅi roky nerozÅ¡ÃÅil pro vÅ¡echna gymnázia a za dalšà tÅi léta jeÅ¡tÄ doplnil o státnà zkouÅ¡ku z filozofické propedeutiky.
VYUÄUJÃCÃ
Dlouhých 16 let byl i pÅes své nesporné vzdÄlánà a kvality pouhým uÄitelským suplentem. PodivÃnskému intelektuálovi se nedostalo pochopenà na jeho působiÅ¡tÃch v OpavÄ, JindÅichovÄ Hradci a vlastnÄ ani v Hradci Králové, kde se nakonec usadil v roce 1871. Åádným uÄitelem na zdejÅ¡Ãm gymnáziu se stal v roce 1883, profesorem pak až v roce 1886. Mezi jeho nejslavnÄjšà studenty zde patÅil napÅÃklad pozdÄjšà prvorepublikový ministr financà Alois RaÅ¡Ãn. Profesury si vÅ¡ak neužÃval dlouho – pouhých deset let. Jeho nonkonformnà vystupovánà a způsoby, které mu vpravdÄ komplikovaly život, narazily definitivnÄ v roce 1897. PÅÃÄinou byla Å¡arvátka u zkouÅ¡ek s obávaným zemským inspektorem KostomÃchem, který toho roku pÅedsedal maturitnà komisi, korunovaná Hronovým výrokem na konferenci, která po maturitách následovala: „PÅáli bychom si, abychom byli vÅ¡ichni tak moudÅà a chytÅà jako pan cÃsaÅský královský zemský Å¡kolpozorovák!“ Podle jedné verze pÅinutil inspektor KostomÃch Åeditele gymnázia Steinmanna, aby okamžitÄ napsal vÃdeÅskému ministerstvu žádost o Hronovo pÅedÄasné penzionovánÃ, podle jiné to Åeditel udÄlal iniciativnÄ sám. Nedlouho nato za sebou zavÅel Jakub Hron naposledy dveÅe svého hradeckého bytu a odjel do Prahy studovat nejprve medicÃnu a pak práva, obojà neúspÄÅ¡nÄ. V roce 1910 ho jeho synovec na koÅském povozu odvezl zpátky do rodného Metánova s jediným majetkem – spisy Aristotela, Hippokrata a Platóna.
VYNALÃZAJÃCÃ
Bydlel pak v bývalé metánovské hospodÄ, kde psal na vsedÄ v dÅevÄné bednÄ své spisy. V mÃstnosti nebylo možné topit, a tak si sestrojil kladkostroj, s jehož pomocà se v bednÄ sám vytáhl až ke stropu, kde mu bylo tepleji. Bylo mu tehdy už 70 let, ale protože mu profesorské povolánà nikdy nebylo jedinou životnà náplnÃ, mohl se teprve teÄ naplno ponoÅit do svých zálib. VÃce než profesor se totiž do historie zapsal jako svérázný vynálezce – aÅ¥ už Å¡lo o novinky technické nebo jazykové. JednÄmi udivoval vÃc než druhými. Pokud Å¡lo o ty jazykové, byl Jakub Hron důstojným následovnÃkem nÄkdejÅ¡Ãch puristů, usilujÃcÃch o důslednou oÄistu Äeského jazyka od vÅ¡ech cizÃch výrazů. A tak navrhl ÅÃkat optimistovi lepÅ¡išťan, filozofii libomudravna, studentovi bažák Äi penzistovi výslužnÃk. Z jeho vynálezů se nejvÃce ujal nepÅevrhnutelný kalamáŠbuÅát. Naproti tomu jÃm vynalezená narkóza hudbou, blátomÄrné boty, zaÅÃzenà umožÅujÃcà kouÅit jeden doutnÃk deset dnů nebo zdokonalený telefon se neujaly. Podobným neúspÄchem dopadl i let nafukovacÃho balonu ve tvaru slona nad Hradcem Králové v roce 1901, který vÅ¡ak skonÄil jeho roztrženÃm jeÅ¡tÄ pÅed odlepenÃm od zemÄ.
INSPIRUJÃCÃ
„PoletÃm, kde jest orla ÅÃÅ¡, vysoká Å¡irá nebes výš…,“ napsal v jedné ze svých básnÃ. Jak prostÄ na svÄt pÅiÅ¡el, tak z nÄho ve svém MetánovÄ 29. dubna 1921 i odeÅ¡el. Na hÅbitov v nedalekém ÄastrovÄ ho vyprovodila metánovská kapela alejÃ, kterou nechal vysázet. Jakub Hron zemÅel ve stejném osamÄnÃ, v jakém prožil svá poslednà léta a svým způsobem i celý život. Pro mnohé své souÄasnÃky podivÃnský samotáÅ, pro pozdÄjšà generace zdroj pobavenÃ, ale i inspirace. Ladislav Smoljak pÅiznal, že Jakub Hron Metánovský byl jednou ze ÄtyÅ hlavnÃch osobnostÃ, které se staly pÅedobrazem postavy Äeského génia Járy Cimrmana. Nakolik se Jakub Hron podobal svému slavnému obrazu, napovÃdá prohlÃdka muzea slavného profesora a vynálezce v metánovské Å¡kole.
Karel Äapek, který se sice na hradeckém gymnáziu s Jakubem Hronem minul, ale na jeho nepÅevrhnutelný kalamáŠnedal dopustit, se s profesorem rozlouÄil nekrologem v Lidových novinách: „Když byl pro své podivÃnstvà dán do penze, studoval, aÄ již starý pán, práva a medicÃnu stejnÄ neúnavnÄ ve svém dobrodružném životÄ jako Å¡panÄlský rytÃÅ de la Mancha. VÄda byla jeho Dulcineou, jÞ sloužil. Nikdy mu nebylo souzeno poznat, že nenà vždy princeznou, ale také dÄveÄkou. Žil v klamu, který je ostatnÄ typický pro „stoletà vÄdy“: že vÄdou a rozumem lze ÅÃditi práci a potÅeby lidské, ÅeÄ, praktický život, vÅ¡e. Jenže tento staletý klam u nÄho nabyl pÅepjatých rysů, karikatury, a stal se podÃvanou pro smÃch. My vÅ¡ak, kteÅà se smÄjeme podivÃnům, obyÄejnÄ zapomÃnáme, že v jejich Å¡Ãlenstvà bývá nÄco hroznÄ a vážnÄ typického.“