Jakub Hron ležící, spící

21. července 2021 | stories

Když se ho jeho student zeptal, jak ví, že metr je dlouhý skutečnÄ› jeden metr, na nic nečekal, nasedl na rychlík do Paříže a jel se o tom pÅ™esvÄ›dčit, tedy pÅ™eměřit mezinárodní standard metru, který je ve francouzském hlavním mÄ›stÄ› uložen. Miloval čeÅ¡tinu a po vzoru puristů vynalézal nová, čistÄ› česká slova – učitel byl podle nÄ›ho zpyták, pro elektÅ™inu vynalezl pojem mluno a optimistovi říkal lepÅ¡išťan. PÅ™iÅ¡el s mnoha vynálezy, aÅ¥ už Å¡lo o nepÅ™evrhnutelný kalamář, balon ve tvaru slona nebo zařízení umožňující kouÅ™it jeden doutník deset dnů. Jakub Hron Metánovský, profesor královéhradeckého gymnázia a jeden z hlavních pÅ™edobrazů postavy českého génia Járy Cimrmana, zemÅ™el právÄ› pÅ™ed sto lety.

STUDUJÍCÍ

Jakub Hron se narodil 4. června 1840 v Metánově na Pelhřimovsku jako nejmladší syn do rodiny chudého sedláka Jana Hrona. S úctou ke svému rodišti se začal později podepisovat Jakub Hron Metánovský. Gymnázium v Jindřichově Hradci vystudoval jen díky všemožným chudinským podporám a úlevám, i tak se mu podařilo maturovat až v 25 letech. To však bylo způsobeno výhradně majetkovými důvody, pokud šlo o intelekt, vynikal přemýšlivý mladík nad ostatní a to mu mělo vydržet po celý život. Ve studiích pokračoval na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde byl posluchačem matematiky a fyziky. Nakonec absolvoval roku 1870 ve Vídni, kde získal aprobaci středoškolského profesora matematiky a fyziky pro nižší gymnázia. Nebyl by to však usilovný Hron, kdyby si ji už za tři roky nerozšířil pro všechna gymnázia a za další tři léta ještě doplnil o státní zkoušku z filozofické propedeutiky.

VYUČUJÍCÍ

Dlouhých 16 let byl i pÅ™es své nesporné vzdÄ›lání a kvality pouhým učitelským suplentem. Podivínskému intelektuálovi se nedostalo pochopení na jeho působiÅ¡tích v OpavÄ›, JindÅ™ichovÄ› Hradci a vlastnÄ› ani v Hradci Králové, kde se nakonec usadil v roce 1871. Řádným učitelem na zdejším gymnáziu se stal v roce 1883, profesorem pak až v roce 1886. Mezi jeho nejslavnÄ›jší studenty zde patÅ™il například pozdÄ›jší prvorepublikový ministr financí Alois Rašín. Profesury si vÅ¡ak neužíval dlouho – pouhých deset let. Jeho nonkonformní vystupování a způsoby, které mu vpravdÄ› komplikovaly život, narazily definitivnÄ› v roce 1897. Příčinou byla Å¡arvátka u zkouÅ¡ek s obávaným zemským inspektorem Kostomíchem, který toho roku pÅ™edsedal maturitní komisi, korunovaná Hronovým výrokem na konferenci, která po maturitách následovala: „Přáli bychom si, abychom byli vÅ¡ichni tak moudří a chytří jako pan císaÅ™ský královský zemský Å¡kolpozorovák!“ Podle jedné verze pÅ™inutil inspektor Kostomích Å™editele gymnázia Steinmanna, aby okamžitÄ› napsal vídeňskému ministerstvu žádost o Hronovo pÅ™edčasné penzionování, podle jiné to Å™editel udÄ›lal iniciativnÄ› sám. Nedlouho nato za sebou zavÅ™el Jakub Hron naposledy dveÅ™e svého hradeckého bytu a odjel do Prahy studovat nejprve medicínu a pak práva, obojí neúspěšnÄ›. V roce 1910 ho jeho synovec na koňském povozu odvezl zpátky do rodného Metánova s jediným majetkem – spisy Aristotela, Hippokrata a Platóna.

VYNALÉZAJÍCÍ

Bydlel pak v bývalé metánovské hospodÄ›, kde psal na vsedÄ› v dÅ™evÄ›né bednÄ› své spisy. V místnosti nebylo možné topit, a tak si sestrojil kladkostroj, s jehož pomocí se v bednÄ› sám vytáhl až ke stropu, kde mu bylo tepleji. Bylo mu tehdy už 70 let, ale protože mu profesorské povolání nikdy nebylo jedinou životní náplní, mohl se teprve teď naplno ponoÅ™it do svých zálib. Více než profesor se totiž do historie zapsal jako svérázný vynálezce – aÅ¥ už Å¡lo o novinky technické nebo jazykové. JednÄ›mi udivoval víc než druhými. Pokud Å¡lo o ty jazykové, byl Jakub Hron důstojným následovníkem nÄ›kdejších puristů, usilujících o důslednou očistu českého jazyka od vÅ¡ech cizích výrazů. A tak navrhl říkat optimistovi lepÅ¡išťan, filozofii libomudravna, studentovi bažák či penzistovi výslužník. Z jeho vynálezů se nejvíce ujal nepÅ™evrhnutelný kalamář buňát. Naproti tomu jím vynalezená narkóza hudbou, blátomÄ›rné boty, zařízení umožňující kouÅ™it jeden doutník deset dnů nebo zdokonalený telefon se neujaly. Podobným neúspÄ›chem dopadl i let nafukovacího balonu ve tvaru slona nad Hradcem Králové v roce 1901, který vÅ¡ak skončil jeho roztržením jeÅ¡tÄ› pÅ™ed odlepením od zemÄ›.

INSPIRUJÍCÍ

„Poletím, kde jest orla říš, vysoká Å¡irá nebes výš…,“ napsal v jedné ze svých básní. Jak prostÄ› na svÄ›t pÅ™iÅ¡el, tak z nÄ›ho ve svém MetánovÄ› 29. dubna 1921 i odeÅ¡el. Na hÅ™bitov v nedalekém ÄŒastrovÄ› ho vyprovodila metánovská kapela alejí, kterou nechal vysázet. Jakub Hron zemÅ™el ve stejném osamÄ›ní, v jakém prožil svá poslední léta a svým způsobem i celý život. Pro mnohé své současníky podivínský samotář, pro pozdÄ›jší generace zdroj pobavení, ale i inspirace. Ladislav Smoljak pÅ™iznal, že Jakub Hron Metánovský byl jednou ze čtyÅ™ hlavních osobností, které se staly pÅ™edobrazem postavy českého génia Járy Cimrmana. Nakolik se Jakub Hron podobal svému slavnému obrazu, napovídá prohlídka muzea slavného profesora a vynálezce v metánovské Å¡kole.

Karel ÄŒapek, který se sice na hradeckém gymnáziu s Jakubem Hronem minul, ale na jeho nepÅ™evrhnutelný kalamář nedal dopustit, se s profesorem rozloučil nekrologem v Lidových novinách: „Když byl pro své podivínství dán do penze, studoval, ač již starý pán, práva a medicínu stejnÄ› neúnavnÄ› ve svém dobrodružném životÄ› jako Å¡panÄ›lský rytíř de la Mancha. VÄ›da byla jeho Dulcineou, jíž sloužil. Nikdy mu nebylo souzeno poznat, že není vždy princeznou, ale také dÄ›večkou. Žil v klamu, který je ostatnÄ› typický pro „století vÄ›dy“: že vÄ›dou a rozumem lze říditi práci a potÅ™eby lidské, Å™eč, praktický život, vÅ¡e. Jenže tento staletý klam u nÄ›ho nabyl pÅ™epjatých rysů, karikatury, a stal se podívanou pro smích. My vÅ¡ak, kteří se smÄ›jeme podivínům, obyčejnÄ› zapomínáme, že v jejich šílenství bývá nÄ›co hroznÄ› a vážnÄ› typického.“