Máte za sebou úctyhodných 23 let jako ředitel Filharmonie Hradec Králové, což je doba, která jistě přinesla mnoho významných zkušeností a změn. Co považujete za nejvýznamnější úspěchy?
Předně musím říct, že ač tak činím z vlastního rozhodnutí, neopouštím tuto pozici bez jakýchsi pohnutek. Někdy mám skoro pocit, jako bych vlastní dceru vedl k oltáři. (smích) Funkci ředitele jsem vykonával téměř 23 let a v současné době jsem také nejdéle sloužícím ředitelem profesionálního orchestru. Mně samotnému se samozřejmě to celé období hodnotí těžko, to by měli udělat jiní. Myslím si však, že i přes nějaké těžší chvíle se nám snad s celým kolektivem podařilo těleso posunout na přední místo mezi českými profesionálními symfonickými orchestry. Máme skvělého šéfdirigenta, Kaspara Zehndera, výborný kolektiv v managementu, podařila se generační výměna v ansámblu, máme nový koncertní prostor se skvělou akustikou, mistrovské třímanuálové varhany, které by nám mohl závidět kdekterý sál, etablovali jsme se na poli velké symfonické klasické hudby, v oboru crossover, ale i při uvádění českých premiér soudobé světové hudby. Angažujeme se i v ve společenském životě připomínkou hudebních tradic v rámci Hradeckého memoriálu.
Během vašeho působení jste se určitě setkal s řadou výzev, od těch uměleckých přes ekonomické až po sociálně politické. Mohl byste podrobněji popsat některé z těch největších, které jste musel překonat?
Pozice ředitele, to je směsice všech těch jmenovaných funkcí. Udržet celý kolektiv v pohodě i v době krizí, jako byla finanční krize let 2008–2012, pandemie Covid nebo i současná složitá situace spojená s inflací. Velkou výzvou byla i totální rekonstrukce koncertního sálu v letech 2004–2005, výstavba mistrovských varhan či pořízení koncertního křídla značky Antonín Petrof. V této souvislosti jsme hrdi i na to, že v celostátní televizi při každém avízu programu „Týden v kultuře“ proběhne na začátku znělky i záběr na náš sál.
Během svých 23 let ve funkci ředitele jste měl jedinečnou příležitost pozorovat a přímo ovlivnit její vývoj. Jak byste popsal hlavní změny a přeměny, kterými filharmonie prošla během této doby?
Mám radost, že se ze středně velkého regionálního orchestru podařilo vybudovat renomované hudební těleso, které má pevné místo jak mezi hradeckými posluchači, tak rezonuje i v rámci celé republiky. Těleso, které se snaží hledat přesahy mezi nejrůznějšími uměleckými obory, jako je výtvarno, audiovizuální prostor, nonverbální divadlo. Těleso, které spolupracuje s prestižními institucemi, vysokými hudebními školami v Zurichu, Berlíně, Weimaru. Těleso, jehož počet abonentů se za celé období zpětinásobil.
Jaké máte plány po odchodu z ředitelské funkce?
Přiznám se, že jsem se k nějakému systematickému plánování zatím nedostal. Možná najdu inspiraci ve filmu Vratné lahve, nebo odjedu na turné s cirkusem Humberto. (smích)
Ale vážně: stal jsem se poprvé čerstvým dědečkem, čekají mě rekonstrukce na zahradě, takže myslím, že moc volného či přebytečného času mi nezbude. Ale jak se znám, určitě u něčeho, co si vyžaduje určitou volnost a kreativitu, si svoje místo najdu. Do starého železa ještě odejít nehodlám.
Jako zkušený ředitel máte určitě vizi, jak by se měla klasická hudba v Hradci Králové a v celé České republice dále rozvíjet. Podělíte se s námi o ni?
Dobrá klasická hudba má, myslím, v celosvětovém měřítku jasnou budoucnost. Její barevnost, rytmy, nálady – to je radost, kterou svým interpretům i posluchačům přináší. Navíc vytváří pospolitost, kultivuje společnost a motivuje k pozitivním hodnotám. Bez hudby by dnešní svět nebyl tím, čím je. Bez hudby by člověk nebyl člověkem. Filharmonie Hradec Králové tady hraje pro Vás.