Kdysi jste si pÅivydÄlávala provázenÃm na Kuksu. V jednom z rozhovorů jste dokonce pÅiznala, že právÄ tam jste se rozhodla být sochaÅkou. Jak na tuto dobu vzpomÃnáte?
Hospital Kuks pro mÄ vždy byl a stále je magickým mÃstem. Po letech, kdy se mohu ohlédnout a porovnat s tÃm, co nynà dÄlám a jak žiji, má na tom vÅ¡em tento baroknà skvost obrovský podÃl. Na Kuksu jsem provázela turisty, ve volných chvÃlÃch kreslila v lapidáriu a snila svůj sen dostat se na studia na Akademii výtvarných umÄnà v Praze. DÃky Kuksu jsem poznala svého manžela, který byl v té dobÄ Älenem Åádu svatého Huberta. S Kuksem jsou tedy spojeny vÅ¡echny podstatné události, které jsou mojà stálou souÄástÃ.
Gymnázium v TrutnovÄ, sochaÅská Å¡kola v HoÅicÃch a pak „velká“ Praha – pÅijetà na Akademii výtvarných umÄnà (AVU) a studium v ateliéru vÄhlasného Karla NepraÅ¡e. Když se ohlédnete zpÄt, jaký byl pro vás pÅechod z regionu do hlavnÃho mÄsta?
Studium v Praze byl pro mÄ velký zlom. Je to skvÄlé mÄsto jak pro studium, tak i pro nastartovánà vlastnà profesnà dráhy. SÃdlà tam významné instituce a galerie, bÄhem studià se ÄlovÄku otevÃrajà velké možnosti najÃt si to „své“ mÃsto a poznat zajÃmavé lidi. MyslÃm, že ÄÃm dál a déle je ÄlovÄk vzdálen od své kolébky, je pro nÄj snazšà vytvoÅit si na spoustu vÄcà nadhled a potÅebný odstup. Jakmile jednou pÅekroÄÃte hranice rodného mÄsta, je už každá dalšà zkuÅ¡enost jednoduššÃ.
BÄhem té doby jste absolvovala studijnà pobyty v Helsinkách, Å¡výcarském Luzernu nebo Acapulcu. Jak vás jako tvůrkyni a osobnost ovlivnily práce a studium v zahraniÄÃ?
Studium v zahraniÄà je vlastnÄ dalÅ¡Ãm krokem v rozletu ÄlovÄka jako osobnosti. Hned ve druhém roÄnÃku na AVU jsem absolvovala svou prvnà stáž v Helsinkách. Bylo to drsné a krásné zároveÅ. Drsné v tom smyslu, že jsem v dvaadvaceti byla úplnÄ sama v dalÅ¡Ãm velkomÄstÄ, ovÅ¡em tentokrát bez blÃzkosti a opory rodiny a pÅátel. Sice máte v takové situaci vzácnou možnost nauÄit se být sama sebou a také sama se sebou, ale to je vlastnÄ to nejtÄžšÃ. Naplno jsem pracovala v úžasných ateliérech na ostrovÄ Suomenlinna, poslouchala skladby Sibelia, chodila do kina na filmy Aki Kaurismäkiho, poznávala úžasné realizace Alvara Aalto, hodnÄ cestovala. Snažila se co nejlépe poznat finskou kulturu a mentalitu, což se mi daÅilo i dÃky lidem, které jsem tam potkala. To samé jsem zažÃvala pozdÄji ve Å výcarsku, kde jsem zÃskala v roce 2004 postgraduálnà stipendium. Å výcarsko je pohádková zemÄ a já ho mÄla pÅÃležitost procestovat. NavÅ¡tÄvovala jsem galerie, koncerty, trávila hodiny a hodiny v jejich úžasné pÅÃrodÄ. Moje poslednà zahraniÄnà zkuÅ¡enost pak byla právÄ Acapulco. Ta byla oproti pÅedchozÃm stážÃm jedineÄná v tom, že jsem poprvé v životÄ poznávala exotiku za oceánem. ZÃskala jsem tam zcela jiný pohled na kulturu a historii.
Existuje z onÄch výjezdů nÄjaký zvlášť silný moment, na který nikdy nezapomenete?
Každá z tÄch cest s sebou nesla hromadu zkuÅ¡enostà a ten nejsilnÄjšà moment cÃtÃte, když se takto obohacená vrátÃte domů. Velkou roli v tom hrálo to, že jsem na to byla sama a musela se o sebe umÄt postarat v úplnÄ cizÃm prostÅedÃ. Ale moc mÄ to bavilo! Asi nenà lepšà pocit, než když vnÃmáte, že jazyk, který kolem slyÅ¡Ãte, se vám dostává pod kůži jako úplnÄ normálnà vÄc. Tento návyk mám vlastnÄ doteÄ. Kamkoliv cestuji, snažÃm se nauÄit alespoÅ základnà slovnà zásobu.
KromÄ vlastnà tvorby se vÄnujete i obnovám různých památnÃků nebo soch a jednou takovou se pyÅ¡nà i Hradec. Jak jste se dostala k zakázce sochy legionáÅe Jana Gayera na PamátnÃku padlým legionáÅům, který byl pozdÄji ovÄnÄen VýroÄnà cenou mÄsta Hradce Králové jako Událost roku 2018?
Pro realizaci si mÄ vybral architekt Lukáš Hudák, který pÅi obnovÄ PamátnÃku padlým legionáÅům 4. stÅeleckého pluku Prokopa Velikého sehrál důležitou roli a který rovnÄž sestavil studii znovuobnoveného památnÃku. Na pÅÃpravách jsme spolupracovali spoleÄnÄ i s JiÅÃm Charfreitagem z Äeskoslovenské obce legionáÅské. Byla to pro mÄ cesta Äasem do minulosti. Zakázky tohoto typu mám moc ráda, je to forma studia. PÅi takové práci musÃte upozadit své umÄlecké ego a modelovat s respektem k odkazu původnÃho autora.
SochaÅinu vnÃmám hodnÄ jako mužskou profesi – i vzhledem k tomu, že to musà být práce pomÄrnÄ fyzicky a technicky nároÄná. Jak to vidÃte vy?
Na to je tÄžké jednoznaÄnÄ odpovÄdÄt. MyslÃm, že ve vÅ¡ech oborech, ve kterých se musÃte tak trochu prosadit jako osobnost, je to pro ženu složitÄjÅ¡Ã. Atributy úspÄchu, jako jsou ostré lokty, dominance nebo egoismus - to ženám moc nesluÅ¡Ã. (smÃch) V umÄnà to chodà tak, že vaÅ¡e práce jde ruku v ruce s tÃm, jak působÃte navenek i vy. Jdete s kůžà na trh a musÃte to celé ustát vÄetnÄ dotazů, „jak to ta ženská udÄlala?“ SouÄasnÄ ale nejsem pÅÃznivcem genderové vyváženosti a zvýhodÅovánÃ, protože si myslÃm, že když vznikne dobrá vÄc, je úplnÄ jedno, jestli ji vytvoÅila žena, nebo muž.
Máte hodnÄ Å¡iroké portfolio, vÄnujete se nejen sochaÅstvÃ, ale také scénografii, divadelnà tvorbÄ, spolupracujete na filmových projektech, jako byl film Protektor nebo Krypton v produkci televize HBO. Co vás sytà nejvÃc, co je ta „srdcovka“?
VÅ¡echno, kde mohu tvoÅit a pÅijÃmat výzvy. To miluji! V momentÄ, kdy pracuji pro film nebo divadlo, jsem souÄástà velkého celku a bavà mÄ to propojovánÃ. KonkrétnÄ u filmu je to nevyÄerpatelné spektrum stylů a pÅÃbÄhů, a to vás vtáhne a nepustÃ. Můj poslednà velký projekt byla práce na sérii „The Wheel of Time“ pro Amazon Studios. Jde o fantasy seriál, který Äerpá z Äetných prvků evropské a asijské mytologie a zakládá se na knižnà pÅedloze Roberta Jordana. V loÅském roce jsem pro nÄj vytvoÅila vÃc jak deset soch, nÄkteré i tÅi metry vysoké. Za srdcovku považuji film Václava Havla „OdcházenÓ a pÅedstavenà „Antiwords“, které vytvoÅila Spitfire Company na motivy Havlovy Audience a které doslova obletÄlo svÄt.
S manželem žijete na samotÄ v hájence. To vám koronavirová pandemie asi pÅÃliÅ¡ zmÄn do života nepÅinesla, pÅesto, jak se na souÄasnou situaci dÃváte? Nechybà vám jako umÄlkyni výstavy, setkávánà s lidmi?
V návaznosti na souÄasnou situaci máme s manželem opravdu obrovské Å¡tÄstÃ, že žijeme na samotÄ u lesa s pÅÃrodou za dveÅmi. To mÄ tÄšà a dává pocit bezpeÄÃ. Tvorba je osamÄlá Äinnost, tÃm pádem ani tam nepociÅ¥uji zmÄnu. NicménÄ si uvÄdomuji závažnost aktuálnÃho stavu a mám obavy, že to naÅ¡e životy zmÄnÃ, zmÄnà se i naÅ¡e sociálnà interakce. Chybà mi výstavy, chybà mi kontakt s pÅáteli, chybà mi ta normálnost a bezprostÅednost, s jakou jsme jeÅ¡tÄ pÅed rokem žili. Äas, který mám navÃc, teÄ využÃvám k opÄtovnému sebepoznánÃ, soustÅedÄnà a k dalÅ¡Ãmu vzdÄlávánà se v oboru. Je to ale tÄžké, protože nad námi stále visà otázka, jak to celé bude.
PÅestože v TrutnovÄ už dlouho nežijete, ve východnÃch Äechách jste zakoÅenÄná pomÄrnÄ hluboko. PracovnÄ jste spojená s trutnovskou Galerià UFFO, vaÅ¡e sochy odlévá slévárna u Vrchlabà a vaÅ¡e dÃla zdobà kromÄ zmÃnÄného Hradce nebo Trutnova také Chrudim a Náchod… Je tady poÅád vaÅ¡e „doma“, nebo už je to PÃsek, kde v souÄasnosti žijete?
To, co vás nejvÃce spojuje s vaÅ¡Ãm rodným mÄstem, nenà ani tak ono mÃsto jako takové, jako pÅedevÅ¡Ãm lidé, na které máte vazbu, aÅ¥ už osobnà nebo pracovnÃ. Dnes je vzdálenost relativnà pojem a spousta vÄcà se dá ÅeÅ¡it na dálku. Tedy i nadále budu pracovnÄ zakoÅenÄna v mÃstech, jako je zmÃnÄná umÄlecká slévárna HVH v Hornà Kalné a nynà i novÄ vznikajÃcà centrum EPO 1 v TrutnovÄ, za kterým stojà manželé Kasperovi. Vazby na region mám i dÃky deseti letům, které jsem strávila v Galerii UFFO v TrutnovÄ. Tedy pÅestože už jedenáct let žiji v PÃsku, tak se od východnÃch Äech necÃtÃm být vzdálena. Doma pro mÄ bude vždycky mÃsto, které sdÃlÃm se svými nejbližšÃmi, se svojà rodinou.
foto: OndÅej Å lambora, VojtÄch Vlk a archiv Pauliny Skavové