Paulina Skavová: Chodím s kůží na trh

17. dubna 2021 | rozhovory

Sochařka, scénografka, konceptuální výtvarnice. Ale také hrdá rodačka z Trutnova, která sice dávno vyměnila východ Čech za jih, prostřednictvím svých děl však o sobě v našem regionu dává intenzivně vědět dál. Seznamte se s Paulinou Skavovou, někdejší studentkou věhlasného profesora Karla Nepraše a mimo jiné autorkou ikonického trutnovského Rýbrcoula.

Kdysi jste si pÅ™ivydÄ›lávala provázením na Kuksu. V jednom z rozhovorů jste dokonce pÅ™iznala, že právÄ› tam jste se rozhodla být sochaÅ™kou. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Hospital Kuks pro mÄ› vždy byl a stále je magickým místem. Po letech, kdy se mohu ohlédnout a porovnat s tím, co nyní dÄ›lám a jak žiji, má na tom vÅ¡em tento barokní skvost obrovský podíl. Na Kuksu jsem provázela turisty, ve volných chvílích kreslila v lapidáriu a snila svůj sen dostat se na studia na Akademii výtvarných umÄ›ní v Praze. Díky Kuksu jsem poznala svého manžela, který byl v té dobÄ› členem Řádu svatého Huberta. S Kuksem jsou tedy spojeny vÅ¡echny podstatné události, které jsou mojí stálou součástí.

Gymnázium v TrutnovÄ›, sochaÅ™ská Å¡kola v HoÅ™icích a pak „velká“ Praha – pÅ™ijetí na Akademii výtvarných umÄ›ní (AVU) a studium v ateliéru vÄ›hlasného Karla NepraÅ¡e. Když se ohlédnete zpÄ›t, jaký byl pro vás pÅ™echod z regionu do hlavního mÄ›sta?

Studium v Praze byl pro mÄ› velký zlom. Je to skvÄ›lé mÄ›sto jak pro studium, tak i pro nastartování vlastní profesní dráhy. Sídlí tam významné instituce a galerie, bÄ›hem studií se človÄ›ku otevírají velké možnosti najít si to „své“ místo a poznat zajímavé lidi. Myslím, že čím dál a déle je človÄ›k vzdálen od své kolébky, je pro nÄ›j snazší vytvoÅ™it si na spoustu vÄ›cí nadhled a potÅ™ebný odstup. Jakmile jednou pÅ™ekročíte hranice rodného mÄ›sta, je už každá další zkuÅ¡enost jednodušší.

BÄ›hem té doby jste absolvovala studijní pobyty v Helsinkách, Å¡výcarském Luzernu nebo Acapulcu. Jak vás jako tvůrkyni a osobnost ovlivnily práce a studium v zahraničí?

Studium v zahraničí je vlastnÄ› dalším krokem v rozletu človÄ›ka jako osobnosti. Hned ve druhém ročníku na AVU jsem absolvovala svou první stáž v Helsinkách. Bylo to drsné a krásné zároveň. Drsné v tom smyslu, že jsem v dvaadvaceti byla úplnÄ› sama v dalším velkomÄ›stÄ›, ovÅ¡em tentokrát bez blízkosti a opory rodiny a přátel. Sice máte v takové situaci vzácnou možnost naučit se být sama sebou a také sama se sebou, ale to je vlastnÄ› to nejtěžší. Naplno jsem pracovala v ÃºÅ¾asných ateliérech na ostrovÄ› Suomenlinna, poslouchala skladby Sibelia, chodila do kina na filmy Aki Kaurismäkiho, poznávala úžasné realizace Alvara Aalto, hodnÄ› cestovala. Snažila se co nejlépe poznat finskou kulturu a mentalitu, což se mi daÅ™ilo i díky lidem, které jsem tam potkala. To samé jsem zažívala pozdÄ›ji ve Å výcarsku, kde jsem získala v roce 2004 postgraduální stipendium. Å výcarsko je pohádková zemÄ› a já ho mÄ›la příležitost procestovat. NavÅ¡tÄ›vovala jsem galerie, koncerty, trávila hodiny a hodiny v jejich úžasné přírodÄ›. Moje poslední zahraniční zkuÅ¡enost pak byla právÄ› Acapulco. Ta byla oproti pÅ™edchozím stážím jedinečná v tom, že jsem poprvé v Å¾ivotÄ› poznávala exotiku za oceánem. Získala jsem tam zcela jiný pohled na kulturu a historii.

Existuje z onÄ›ch výjezdů nÄ›jaký zvlášť silný moment, na který nikdy nezapomenete?

Každá z tÄ›ch cest s sebou nesla hromadu zkuÅ¡eností a ten nejsilnÄ›jší moment cítíte, když se takto obohacená vrátíte domů. Velkou roli v tom hrálo to, že jsem na to byla sama a musela se o sebe umÄ›t postarat v ÃºplnÄ› cizím prostÅ™edí. Ale moc mÄ› to bavilo! Asi není lepší pocit, než když vnímáte, že jazyk, který kolem slyšíte, se vám dostává pod kůži jako úplnÄ› normální vÄ›c. Tento návyk mám vlastnÄ› doteď. Kamkoliv cestuji, snažím se naučit alespoň základní slovní zásobu.

KromÄ› vlastní tvorby se vÄ›nujete i obnovám různých památníků nebo soch a jednou takovou se pyÅ¡ní i Hradec. Jak jste se dostala k zakázce sochy legionáře Jana Gayera na Památníku padlým legionářům, který byl pozdÄ›ji ovÄ›nčen Výroční cenou mÄ›sta Hradce Králové jako Událost roku 2018?

Pro realizaci si mÄ› vybral architekt Lukáš Hudák, který pÅ™i obnovÄ› Památníku padlým legionářům 4. stÅ™eleckého pluku Prokopa Velikého sehrál důležitou roli a který rovněž sestavil studii znovuobnoveného památníku. Na přípravách jsme spolupracovali společnÄ› i s Jiřím Charfreitagem z ÄŒeskoslovenské obce legionářské. Byla to pro mÄ› cesta časem do minulosti. Zakázky tohoto typu mám moc ráda, je to forma studia. PÅ™i takové práci musíte upozadit své umÄ›lecké ego a modelovat s respektem k odkazu původního autora.

SochaÅ™inu vnímám hodnÄ› jako mužskou profesi – i vzhledem k tomu, že to musí být práce pomÄ›rnÄ› fyzicky a technicky náročná. Jak to vidíte vy?

Na to je těžké jednoznačnÄ› odpovÄ›dÄ›t. Myslím, že ve vÅ¡ech oborech, ve kterých se musíte tak trochu prosadit jako osobnost, je to pro ženu složitÄ›jší. Atributy úspÄ›chu, jako jsou ostré lokty, dominance nebo egoismus - to ženám moc nesluší. (smích) V umÄ›ní to chodí tak, že vaÅ¡e práce jde ruku v ruce s tím, jak působíte navenek i vy. Jdete s kůží na trh a musíte to celé ustát včetnÄ› dotazů, „jak to ta ženská udÄ›lala?“ SoučasnÄ› ale nejsem příznivcem genderové vyváženosti a zvýhodňování, protože si myslím, že když vznikne dobrá vÄ›c, je úplnÄ› jedno, jestli ji vytvoÅ™ila žena, nebo muž.

Máte hodnÄ› Å¡iroké portfolio, vÄ›nujete se nejen sochaÅ™ství, ale také scénografii, divadelní tvorbÄ›, spolupracujete na filmových projektech, jako byl film Protektor nebo Krypton v produkci televize HBO. Co vás sytí nejvíc, co je ta „srdcovka“?

VÅ¡echno, kde mohu tvoÅ™it a pÅ™ijímat výzvy. To miluji! V momentÄ›, kdy pracuji pro film nebo divadlo, jsem součástí velkého celku a baví mÄ› to propojování. KonkrétnÄ› u filmu je to nevyčerpatelné spektrum stylů a příbÄ›hů, a to vás vtáhne a nepustí. Můj poslední velký projekt byla práce na sérii „The Wheel of Time“ pro Amazon Studios. Jde o fantasy seriál, který čerpá z Äetných prvků evropské a asijské mytologie a zakládá se na knižní pÅ™edloze Roberta Jordana. V loňském roce jsem pro nÄ›j vytvoÅ™ila víc jak deset soch, nÄ›které i tÅ™i metry vysoké. Za srdcovku považuji film Václava Havla „Odcházení“ a pÅ™edstavení „Antiwords“, které vytvoÅ™ila Spitfire Company na motivy Havlovy Audience a které doslova obletÄ›lo svÄ›t.

S manželem žijete na samotÄ› v hájence. To vám koronavirová pandemie asi příliÅ¡ zmÄ›n do života nepÅ™inesla, pÅ™esto, jak se na současnou situaci díváte? Nechybí vám jako umÄ›lkyni výstavy, setkávání s lidmi?

V návaznosti na současnou situaci máme s manželem opravdu obrovské Å¡tÄ›stí, že žijeme na samotÄ› u lesa s přírodou za dveÅ™mi. To mÄ› těší a dává pocit bezpečí. Tvorba je osamÄ›lá činnost, tím pádem ani tam nepociÅ¥uji zmÄ›nu. NicménÄ› si uvÄ›domuji závažnost aktuálního stavu a mám obavy, že to naÅ¡e životy zmÄ›ní, zmÄ›ní se i naÅ¡e sociální interakce. Chybí mi výstavy, chybí mi kontakt s přáteli, chybí mi ta normálnost a bezprostÅ™ednost, s jakou jsme jeÅ¡tÄ› pÅ™ed rokem žili. ÄŒas, který mám navíc, teď využívám k opÄ›tovnému sebepoznání, soustÅ™edÄ›ní a k dalšímu vzdÄ›lávání se v oboru. Je to ale těžké, protože nad námi stále visí otázka, jak to celé bude.

PÅ™estože v TrutnovÄ› už dlouho nežijete, ve východních ÄŒechách jste zakoÅ™enÄ›ná pomÄ›rnÄ› hluboko. PracovnÄ› jste spojená s trutnovskou Galerií UFFO, vaÅ¡e sochy odlévá slévárna u Vrchlabí a vaÅ¡e díla zdobí kromÄ› zmínÄ›ného Hradce nebo Trutnova také Chrudim a Náchod… Je tady pořád vaÅ¡e „doma“, nebo už je to Písek, kde v současnosti žijete?

To, co vás nejvíce spojuje s vaším rodným mÄ›stem, není ani tak ono místo jako takové, jako pÅ™edevším lidé, na které máte vazbu, aÅ¥ už osobní nebo pracovní. Dnes je vzdálenost relativní pojem a spousta vÄ›cí se dá Å™eÅ¡it na dálku. Tedy i nadále budu pracovnÄ› zakoÅ™enÄ›na v místech, jako je zmínÄ›ná umÄ›lecká slévárna HVH v Horní Kalné a nyní i novÄ› vznikající centrum EPO 1 v TrutnovÄ›, za kterým stojí manželé Kasperovi. Vazby na region mám i díky deseti letům, které jsem strávila v Galerii UFFO v TrutnovÄ›. Tedy pÅ™estože už jedenáct let žiji v Písku, tak se od východních ÄŒech necítím být vzdálena. Doma pro mÄ› bude vždycky místo, které sdílím se svými nejbližšími, se svojí rodinou.

foto: OndÅ™ej Å lambora, VojtÄ›ch Vlk a archiv Pauliny Skavové