Jedu do plnejch

17. března 2022 | rozhovory

Svůj první závod odjel jako čtrnáctiletý puberťák na staÅ™ičkém Simsonu v tátovÄ› kombinéze, teniskách a lyžaÅ™ských rukavicích. Od té doby uteklo už 26 let, láska k motorkám a touha dojet jako první ale Patrika Koláře neopustila. Z nespočtu vyjetých trofejí si nejvíc váží tÄ›ch, které urval v HoÅ™icích na slavném okruhu 300 Zatáček Gustava Havla. PrávÄ› tam si pÅ™ed tÅ™emi lety pÅ™ipsal 10. vítÄ›zství a vyrovnal tak rekord legendárního motocyklového závodníka Bohumila StaÅ¡i. „ÄŒlovÄ›k by Å™ekl, že už budu mít po tÄ›ch letech rozum, ale u nás závodníků je to marný,“ říká se smíchem rodák z TÅ™ebihoÅ¡ti. 

Další závodní meta je ve vaÅ¡em případÄ› prostÄ› jasná. Zaútočíte na ni letos v kvÄ›tnu, kdy se v HoÅ™icích pojede už 59. ročník „zatáček“? 

RozhodnÄ› nechci na startovním poli chybÄ›t. Jedenácté vítÄ›zství je pořád ve hÅ™e. MÄ›l jsem na to už loni, ale moc jsem taktizoval, a to se mi nevyplatilo. 

Naposledy jste si v HoÅ™icích vyhrál v roce 2019 a vyrovnal tak rekord okruhu. Cítil jste zadostiučinÄ›ní? 

UpřímnÄ› bych potÅ™eboval vyhrát aspoň jeÅ¡tÄ› jednou, abych ho pÅ™ekonal. Pak se možná zadostiučinÄ›ní dostaví, nevím.  Po tom posledním vítÄ›zství jsem cítil spíš úlevu. Byl jsem rád, že se to povedlo, protože spoustu lidí se mÄ› na to dokola ptalo a hecovalo mÄ›. PůvodnÄ› jsem si pÅ™edstavoval, že vyhraju víckrát, abych nastavil vyšší laÅ¥ku, ale tak jednoduché to není. ÄŒlovÄ›k musí mít Å¡tÄ›stí, aby vÅ¡echno vyÅ¡lo. Nemůžu říct, že bych nÄ›kdy zažil klidné HoÅ™ice, aÅ¥ už z pohledu dokonale fungující techniky nebo ideálního počasí. Desetkrát to ale klaplo perfektnÄ› – ačkoli naposledy jsem hned v Ãºvodu vyfasoval 20 sekund penalizaci za pÅ™edčasný start. NaÅ¡tÄ›stí jsem tím nechtÄ›nÄ› zblbnul půlku startovního pole, takže ji hodnÄ› kluků dostalo taky. (smích)

Jak se vůbec rodák z TÅ™ebihoÅ¡ti dostane k motoracingu? 

JednoduÅ¡e, můj táta závodil. Když se kolem něčeho motáte odmala, zákonitÄ› se vám to dostane pod kůži. První malou motorku mi táta postavil, když mi bylo asi pÄ›t. Pak jsem chvíli jezdil motokáry, ale táhlo mÄ› to spíš k tÄ›m motorkám. Tak jsem kolem nich pořád blbnul, až jsme se doma jednoho večera dohodli, že zkusím první závod. To mi bylo 14 let. PÅ™es noc jsme dali do kupy naÅ¡i padesátku Simsona a ráno vyrazili na start do ÄŒeských BudÄ›jovic. MÄ›l jsem tenisky, tátovu kombinézu, lyžaÅ™ský rukavice a naÅ¡eho staÅ™ičkýho veterána. Dojel jsem ale senzačnÄ› na čtvrtém místÄ›, i když jsem bÄ›hem závodu dvakrát upadl. (smích) Záhy na to jsem pÅ™esedlal na motorky třídy 125 ccm a od té doby jsem závodit nepÅ™estal.

Pády se vám ale nevyhýbaly ani pak. V prvním závodÄ› v HoÅ™icích jste skončil s otÅ™esem mozku, v Dymokurech jste si zase oÅ¡klivÄ› poranil páteÅ™. 

Pravda, první HoÅ™ice byly docela drsný. Táta mÄ› tehdy sbíral v lese a tÅ™i dny jsem strávil v nemocnici. Oproti průšvihu v Dymokurech to ale nic nebylo. Rozdrtil jsem si tam čtvrtý obratel, pÅ™i pádu mÄ› trefila vlastní motorka. Hned jsem vÄ›dÄ›l, že je zle. Na pár vteÅ™in jsem necítil tÄ›lo, pak jen brnÄ›ní nohou a rukou. Pamatuju si pÅ™itom úplnÄ› vÅ¡echno, jakoby se čas v tu chvíli straÅ¡nÄ› zpomalil. Celé se to sebÄ›hlo bÄ›hem pár vteÅ™in, ale mnÄ› to pÅ™ipadalo jako věčnost. 

A ani to vás v dalších závodech nezviklalo? 

Už ve Å¡pitále jsem prohlaÅ¡oval, že už na to do smrti nevlezu. Pak mÄ› to trochu pustilo, protože motorek jako takových jsem se ale vzdát nechtÄ›l. Chvíli jsem uvažoval, že zkusím motokros. Když jsem to ale prohlásil doma, přítelkynÄ› mi to rychle vysvÄ›tlila. (smích) Taky závodí a rovnou mi Å™ekla, že jestli chci pÅ™esedlat, bude lepší, kdy toho radÅ¡i nechám úplnÄ›. Tím mÄ› samozÅ™ejmÄ› nahlodala a další rok už jsem na tom zase sedÄ›l. Sice mám v páteÅ™i kus kovu, ale jinak jsem díkybohu bez následků. 

Police máte za víc než čtvrtstoletí závodÄ›ní plné pohárů a zlatých vÄ›nců. Které trofeje si ceníte nejvíc?

Nejvíc jsou pro mÄ› vÅ¡echny HoÅ™ice. Podle mého je to nejkrásnÄ›jší závodní okruh ze vÅ¡ech. Technicky náročný, plný až straÅ¡idelných úseků. TÅ™eba zatáčka u Křížku, když ji jedete naplno, téměř tam s motorkou skočíte. Z toho se vám tak zatají dech a zároveň je vám tak straÅ¡nÄ› Å¡patnÄ›, že teprve v tu chvíli zjistíte, jak úžasný to vlastnÄ› je. ÄŒlovÄ›k by Å™ekl, že už budu mít po tÄ›ch letech rozum, ale u nás závodníků je to prostÄ› marný. 

Nejenže závodíte, ale vlastníte i motoservis. Ve své dílnÄ› ve Verdeku vám parkují desítky motorek. Nelezou vám už nÄ›kdy krkem? 

To víte, že občas jo. Mám je moc rád, ale nÄ›kdy je toho zkrátka moc. Na rozdíl od své přítelkynÄ› nemám ani vlastní silniční motorku. Pozoruju na sobÄ›, že jsem si bÄ›hem let vypÄ›stoval určitou „závodní diagnózu“. Nedokážu se jet jen tak projet. Jakmile sednu na motorku, závodím. VÄ›kem se to asi trochu lepší, pořád ale chci jet do plnejch a zjistit, co v ní je. Pořídil jsem si aspoň jednu motokrosovou, ale stejnÄ› jsem se do toho úplnÄ› nedostal. Jet lesem, vyjet si kopec, koukat kolem sebe – to není pro mÄ›. PotÅ™ebuju adrenalin.