V rodinÄ PilaÅových se houslaÅské Åemeslo dÄdilo vždycky z otce na syna. Vy ale máte tÅi dcery, pomyslné žezlo pÅevzala nejstaršà Šárka. To jste jednoho dne pÅiÅ¡el, ukázal prstem a Åekl: budeÅ¡ to ty?
TP: Kdepak, Šárka s tÃm pÅiÅ¡la sama a nenechala si to vymluvit. Na druhou stranu to ale tak bývá, že v rodinné tradici pokraÄuje nejstaršà potomek.
Å P: VidÃÅ¡, ale tÅeba konkrétnÄ ty jsi výjimka.
TP: To je pravda, mám starÅ¡Ãho bratra, kterému se z houslaÅiny podaÅilo vyvléct, chtÄl dÄlat do elektÅiny. MyslÃm, že táta by se s nÃm moc nepáral, ale maminka mu to tehdy dokázala vybojovat a Åekla, že je tady pÅece jeÅ¡tÄ ten mladÅ¡Ã, tak proÄ by to nemohl dÄlat on (smÃch). Já jsem tehdy nebyl nijak vyhranÄný, a tak jsem se rád zaÄal u táty uÄit.
CÃtila jste tlak rodinné tradice, že to zkrátka musÃte dÄlat, protože se s tÃm poÄÃtá?
Å P: To vůbec ne, táta se mÄ naopak nÄkolikrát ptal, jestli jsem si jistá, že je to opravdu to, co chci v životÄ dÄlat. Já si ale byla jistá už tak od tÅà let, zkrátka co si pamatuju. Nikdy jsem nic jiného dÄlat nechtÄla. NavÃc jsem k tátovi do dÃlny zaÄala chodit už hodnÄ brzo, nÄkdy v páté tÅÃdÄ mi zaÄal svÄÅovat drobné úkoly, na kterých nebylo co zkazit. Takže jsem do toho vplula tak nÄjak pÅirozenÄ.
Tomáš PilaÅ
- Narodil se roku 1954 v Hradci Králové jako druhý syn slavného mistra houslaÅe VladimÃra PilaÅe.
- Za svou kariéru postavil vÃce jak tÅi stovky houslÃ.
- Je rozvedený a má tÅi dcery.
- Ve volném Äase rád jezdà na kole, miluje divadlo a koncerty vážné hudby.
Jaká byla Šárka uÄenka?
TP: Stejná jako já, když jsem se uÄil. NedÄlala problémy a snažila se peÄlivÄ plnit, co jsem po nà chtÄl. VzpomÃnám na tu dobu moc rád. To můj uÄitel a otec v jedné osobÄ byl oproti mnÄ velmi akurátnà a pÅÃsný. Neexistovalo, že bych pÅiÅ¡el o minutu pozdÄ do dÃlny. Byl by schopen vás vytáhnout i ze záchodu, kdyby nabyl dojmu, že se tam nÄjak moc dlouho poflakujete (smÃch). VzpomÃnám si, jak jsem byl na zaÄátku hroznÄ nervóznÃ, koukal jsem mu pod ruce, když pracoval, a ÅÃkal si – panebože, dokážu já to vůbec? VždyÅ¥ je to úžasné! Vůbec jsem si nevÄÅil, to Šárka byla sebevÄdomÄjÅ¡Ã.
Pracujete jako žena v odvÄtvÃ, které je hlavnÄ mužskou doménou. Jaké to pro vás jako ženu a dvojnásobnou matku je skloubit práci a rodinu?
Å P: JednÃm slovem? StraÅ¡ný (smÃch). Nejsem schopná dodržet klasickou pracovnà dobu, a tak dohánÃm práci po veÄerech a nocÃch. Na jednu stranu je totiž obrovská výhoda, že pracujeme doma, protože můžu obhospodaÅit dÄti, když pÅijdou ze Å¡koly, pomoci jim s úkoly nebo je odvézt na kroužek, ale na druhou stranu tak poÅád odbÃhám od rozdÄlané práce. Oba synové jsou navÃc hodnÄ aktivnÃ, dennÄ majà aspoÅ dva kroužky, taky musÃm Äas od Äasu uvaÅit veÄeÅi a dojÃt nakoupit. UklidÅuji se tÃm, že je to otázka pár let, než dÄti odrostou a bude toho Äasu zase vÃc.
TP: Šárka se navÃc nevÄnuje jen svým dÄtem, ale i jiným ve skautingu a judu. Nedávno byli s oddÃlem tÅi dny ve VÃdni, a to pak na práci pocÃtÃte.
Takže jste houslaÅka, skautka a judistka?
Å P: NavÃc jeÅ¡tÄ hraju v orchestru, abych toho náhodou nemÄla málo (smÃch). Judo jsem dÄlala tÅináct let, vrátila jsem se k nÄmu ale teprve nedávno dÃky mladÅ¡Ãmu synovi, který se mu vÄnuje, a já u nÄj v oddÃle trénuju nejmladšà dÄti. Ono to možná může znÃt trochu masochisticky, ale já jsem radÅ¡i, když mám dennà program plný do poslednà minuty a jdu spát po půlnoci, než abych se nÄkde povalovala v kavárnÄ nebo si lakovala nehty. VÃm, že tÄch aktivit okolo mám hodnÄ a je to na úkor práce. ObÄas si to vyÄÃtám, ale pak si Åeknu, že život je krátký a já toho chci stihnout co nejvÃc.
Pozorujete u vaÅ¡ich dvou synů taky takový zájem o houslaÅinu, jako jste mÄla vy?
Å P: To zatÃm neumÃm posoudit. StarÅ¡Ãmu je tÅináct a hraje na cello, což je zatÃm jeho jediný zájem o smyÄcové hudebnà nástroje. MladÅ¡Ãmu je Å¡est a u nÄj bych si to tipla spÃÅ¡. Má smysl pro tvary, v tom extrémnÄ vyniká a co si vymyslà je schopen dostat i do tužky. Když se rozhodne nakreslit dvoupatrový autobus, tak ho z toho každý pozná. Na takhle malé dÃtÄ má i zvláštnà trpÄlivost, ale jestli to bude chtÃt dÄlat, to je otázka.
Byla byste ráda, nebo byste ho naopak od stejné cesty zrazovala?
Å P: Tak byla by to Å¡koda, aby rodinná tradice zůstala bez pokraÄovánÃ.
TP: NaÅ¡e rodina tenhle ateliér budovala od roku 1924, takže by to asi zabolelo, ale koneckonců nic nenà navÄky. Ani to pÅátelstvà se SovÄtským svazem, aÄ se to tvrdilo (smÃch). VÅ¡echno jednou zaÄne a jednou zase skonÄÃ.
Å P: Nikde ale nenà napsáno, že pokraÄovateli budou zrovna moje dÄti, pÅece jen mám dvÄ sestry. NavÃc houslaÅinÄ se vÄnuje i můj bratranec Jan PilaÅ, takže nadÄje na pokraÄovánà tu je.
Váš manžel také pracuje s hudebnÃmi nástroji, dokonce sedÃte ve stejné dÃlnÄ. Nelezete si už nÄkdy na nervy?
Å P: Na to se mÄ ptá hodnÄ lidÃ, nicménÄ já si to pochvaluji. S manželem se totiž v podstatÄ vidÃme jenom v práci. Každé odpoledne se jeden z nás vÄnuje dÄtem, Åešà úkoly, domácnost, kroužky, pÅiÄemž veÄer trávÃme zase oddÄlenÄ – jeden s dÄtmi a jeden v dÃlnÄ. Je to možná zvláštnÃ, ale funguje to skvÄle, na nervy si nelezeme. Máme dny, kdy si za celý den nic neÅekneme, oba si zamyÅ¡lenÄ pracujeme. StejnÄ tak ale pÅijdou dny, kdy si nepÅetržitÄ povÃdáme.

VnÃmáte houslaÅinu spÃÅ¡ jako Åemeslo nebo umÄnÃ?
TP: Je to spojenà obojÃho. SmyÄcový nástroj je artefaktem. Zpracovánà by mÄlo být umÄlecké, ale zároveÅ by se mÄlo myslet na jeho užitnou hodnotu, která je důležitá. PÅece jen housle nejsou na koukánÃ. SmyÄcové nástroje jsou navÃc specifické tÃm, že jejich hodnota pÅetrvává po staletà a na rozdÃl od jiných nástrojů stoupá. Když si v mládà koupÃte Å¡piÄkové housle, je to jako byste doma mÄli hroudu zlata. Je to investice.
Å P: Jen si na nÄ proboha neÅ¡lápnÄte, i to jsme zažili. ParadoxnÄ ale po opravÄ hrály lépe.
TP: VÄtÅ¡ina tÄch nejvzácnÄjÅ¡Ãch nástrojů má za sebou nÄjaké poÅ¡kozenÃ, ale to se dá spravit do té mÃry, že to na nich nepoznáte. VzpomÃnám na jednoho Rusa, který nám do dÃlny pÅinesl své housle, no byla to spÃÅ¡ náruÄ tÅÃsek, a za nic na svÄtÄ nechtÄl pÅiznat, jak se to stalo. DodneÅ¡ka si myslÃm, že mu ty housle jeho temperamentnà žena omlátila o hlavu.
Jak dlouho jedny housle stavÃte?
TP: V Åádech mÄsÃců. U mÄ to je to se vÅ¡Ãm vÅ¡udy zhruba jeden rok.
To se s nimi pak musÃte straÅ¡nÄ tÄžko louÄit.
TP: Pravda je, že po roce práce se nástroj stane tak trochu vaÅ¡Ãm dÃtÄtem. Ale vezmÄte to tak, že když budete mÃt jedno dÃtÄ, budete se o nÄj hroznÄ bát, hlÃdat, aby se mu nÄco nestalo, a jeho odchod z domova ponesete tÄžce. Když tÄch dÄtà ale budete mÃt deset, už to bude troÅ¡ku jiný, a když jich budete mÃt sto, tak už si na to zkrátka zvyknete. Naopak budete mÃt radost, pokud poputuje k nÄjakému muzikantovi, který z nich bude nadÅ¡ený, a budou mu dobÅe sloužit.
Å P: Mám jednu zákaznici, nadanou mladou houslistku, která mÄla nedávno velký koncert v Bulharsku. Když jsem pak vidÄla jeho záznam na Youtube, cÃtila jsem obrovskou radost a zadostiuÄinÄnÃ, že v sále sedÄlo dva tisÃce lidÃ, kteÅà poslouchali moje housle.
HlavnÄ ten pocit, když z kusu dÅeva stvoÅÃte hudebnà nástroj, to musà být nÄco.
Å P: Je pravda, že den, kdy si nástroj potáhnu strunami a poprvé na nÄj zahraji, je výjimeÄný.
TP: Je to napÄtÃ. I když si ÄlovÄk vÄÅÃ, že odvedl dobrou práci, tak dokud na ty housle poprvé nezahraje, nemůže si být niÄÃm jist. Můžou hrát dobÅe, můžou hrát dokonce výbornÄ, anebo taky ne, jste zklamaná a chcete vÃc. Je to hodnÄ individuálnÃ, nÄkdy staÄà nechat nástroj pár dnà odpoÄinout, sedne si to a hraje krásnÄ.
VzpomÃnáte zvlášť na nÄjaké své housle?
TP: Asi pÅed pÄti lety jsem stavÄl housle pro jednoho známého houslistu, vybrali jsme spolu ve skladu dÅevo, které chtÄl, a já se pustil do práce. Jak jsem si tak hobloval, najednou na mÄ z té javorové desky vykoukl tmavý flek. To nenà nic zvláštnÃho, obÄas se nÄjaký flÃÄek objevà a nenà to na Å¡kodu, taková piha krásy. Jenže jak jsem hobloval dál, tak se ten flek rozÅ¡ÃÅil na velikost, kterou jsem na dÅevÄ nikdy dÅÃv nevidÄl. Tak jsem zákaznÃkovi vybral jiné dÅevo, tohle jsem ale nechtÄl vyhodit, pÅece jen už jsem na nÄm nechal hodnÄ práce. Když jsem se na ten flek poÅádnÄ zadÃval, najednou jsem v nÄm vidÄl podobiznu draka. Åekl jsem si, udÄlám z nouze ctnost a využiji toho. Oslovil jsem tedy svoji kamarádku výtvarnici a ta mi tam toho draka lehce zvýraznila. Tak vznikly DraÄà housle. Byly nádherné, ale komu je dát? Nakonec jsem se rozhodl, že je vÄnuji jako hlavnà cenu pro vÃtÄze Kociánovy houslové soutÄže, která se každoroÄnÄ poÅádá v Ãstà nad OrlicÃ. Je to soutÄž pro mladé talenty do 16 let, letos probÄhl dokonce už 60. roÄnÃk. Asi osud tomu chtÄl, že právÄ ten rok vyhrála KanaÄanka, ovÅ¡em ÄÃnského původu. ÄÃÅanka, pro kterou je drak symbolem sÃly a odvahy, vyhrála draÄà housle. Asi to tak mÄlo být.
Housle stavÃte, jezdÃte s nimi po soutÄžÃch, porotcujete. Nemáte jich už nÄkdy plné zuby, nezajÃdá se vám to?
TP: Naopak, spÃÅ¡ se musÃm upomÃnat, abych v práci netrávil tolik Äasu a udržoval si nÄjakou kondici. NaÅ¡e práce je hodnÄ sedavá, takže pravidelnÄ jezdÃm na kole a cviÄÃm. AÄkoli cÃtÃm, že i pÅesto tÄlo chátrá. I ten rannà proces vstávánà je s pÅibývajÃcÃmi léty delÅ¡Ã. DÅÃv jsem vyskoÄil, umyl se a už byl v dÃlnÄ. TeÄ každé ráno dvacet minut cviÄÃm, abych se rozhýbal. TÃm pádem už nepracuji od sedmi jako dÅÃv, ale až od osmi. Už to holt nenÃ, co to bývalo.
Oba jste rodilà HradeÄáci, dovedli byste si pÅedstavit žÃt nÄkde jinde? S vašà pracà by to asi problém nebyl, odstÄhovat se tÅeba na druhý konec svÄta.
TP: Máme koÅeny ve Staré Pace, odtamtud pocházel dÄdeÄek. AÄkoli v té dobÄ vandroval po svÄtÄ, jak tehdy bylo zvykem, a žil v BerlÃnÄ, v Haagu, dokonce mÃÅil do PaÅÞe, nakonec si za svůj domov vybral Hradec. Dostal nabÃdku pÅevzÃt krámek na dneÅ¡nà Dukelské ulici, což bylo tehdy centrum Pražského PÅedmÄstà – v té dobÄ jeÅ¡tÄ samostatného mÄsta. Od té doby jsme vÅ¡ichni HradeÄáci, tatÃnek se narodil v Hradci, já i můj bratr a vÅ¡echny moje dcery. TatÃnek byl velký patriot, dokonce se stal Äestným obÄanem mÄsta, a protože po nÄm tak nÄjak vÅ¡echno dÄdÃm, tak jsem podÄdil i jeho láskyplný vztah k Hradci. Sleduji, co se kde ve mÄstÄ dÄje a stavÃ, rozÄiluje mÄ spousta vÄcÃ, které se dÄjÃ, nebo které se nedÄjà a dÃt by se mÄly, jako tÅeba oprava Velkého námÄstÃ. NavÃc si myslÃm, že je to mÄsto tak akorát k životu.
Å P: To jsi mi vzal z pusy! UmÃm si pÅedstavit, že bych jednou žila nÄkde na venkovÄ, ale teÄ to mÄsto potÅebuju, lÃbà se mi v nÄm žit a velikostnÄ je pÅesnÄ akorát. Je tu vÅ¡echno, na co si vzpomenu a zároveÅ ho pohodlnÄ pÅejdu pÄÅ¡ky nebo pÅejedu na kole.
TP: NavÃc je tu veÅ¡kerá kultura, úžasná filharmonie nebo divadlo, kterému moc fandÃm, aÄkoli uznávám, že nenà pro každého. Mám Åadu známých, co jezdà do divadla do Pardubic, ale já osobnÄ jsem velký fanouÅ¡ek „Klicperáku“. Mám moc rád Drábkovy hry, úžasnÄ se u nich bavÃm. Nedávno jsem se od srdce zasmál u Klášternà ulice. SkvÄlý je také Äervnový divadelnà festival. Nádherná akce, pÅi které se celé mÄsto scházà v okolà námÄstà a žije kulturou. Å P: Je pravda, že to je jedna z mála akcÃ, která HradeÄáky skuteÄnÄ vytáhne ven. Můj manžel je z Pardubic a o Hradci vždycky ÅÃkal, že je to mÄsto hustý, ale v noci pustý.
TP: Po tatÃnkovi jsem zdÄdil také Älenstvà v královéhradeckém Rotary klubu, pod jehož kÅÃdly se snažÃme pro mÄsto také pracovat. Motto této organizace je „Servis Above Self“, tedy služba bez ohledu na sebe. Je to služba mÃru, obci, mládeži. SnažÃme se pro Hradec dÄlat maximum. PoÅádáme napÅÃklad benefiÄnà koncerty, to mÄ jako ÄlovÄka a hradeckého patriota velmi naplÅuje.
VaÅ¡e housle procestovaly doslova celý svÄt, znajà je houslisté a sbÄratelé od AljaÅ¡ky po Nový Zéland. Jaké to je být pokraÄovatelem tak silné tradice?
Å P: Pro mÄ je to obrovský závazek. CÃtÃm, že bych se mÄla snažit to posunout jeÅ¡tÄ výš, nebo minimálnÄ nespadnout nÞ.
TP: Důležité je, aby mohl být ÄlovÄk na nÄco hrdý. U nás je to tradice poctivé práce. DÄdeÄek pÅesnÄ takový byl – poctivý, nikdy nic neoÅ¡idil. Bylo mu jedno, kolik Äasu strávà v práci, jediné, na Äem záleželo, byl výsledek. TÃm si rychle zÃskal klientelu a vybudoval vÄhlas naÅ¡eho ateliéru v republice a táta ho pak rozÅ¡ÃÅil do celého svÄta. TeÄ je na nás, abychom jejich odkaz nezradili.
Šárka HuÅ¡ková PilaÅová
- Narodila se roku 1980 v Hradci Králové.
- Od roku 1998 stavà samostatnÄ nástroje v rodinném ateliéru.
- Je vdaná a má dva syny.
- Ve volném Äase se vÄnuje judu, skautingu a hraje v orchestru.
Šárko, Äasto padá jméno vaÅ¡eho dÄdeÄka a pradÄdeÄka. Jak na nÄ vzpomÃnáte?
Å P: S dÄdou jsme pracovnÄ do kontaktu moc nepÅiÅ¡li, do mé výuky se nepletl. VzpomÃnám na nÄj ale jako na ÄlovÄka s obrovským pracovnÃm úsilÃm, který brzy vstával a pracoval od nevidÃm do nevidÃm. Práce pro nÄj byla vÅ¡echno. PradÄdeÄka si pamatuju jen velmi matnÄ, bylo mi pÄt, když zemÅel. Mrzà mÄ, že jsem ho nezažila vÃc, protože z vyprávÄnà si myslÃm, že bychom si byli hodnÄ blÃzcÃ.
Máte nÄjaký životnà Äi pracovnà sen, touhu, kterou byste si chtÄli splnit?
Å P: Po tom vÅ¡em povÃdánà mÄ napadá, že by se mi hroznÄ lÃbilo, kdyby se nÄkterý můj syn houslaÅinÄ vÄnoval a mohl se uÄit jeÅ¡tÄ od mého táty. Ale kdo vÃ, jestli je chytne, musÃme si jeÅ¡tÄ poÄkat.
TÃm by se ale poruÅ¡ila vaÅ¡e rodová tradice, že rodiÄ uÄà své dÃtÄ.
Å P: A to by se mi právÄ lÃbilo! Já si toho uÄenà s dÄtmi užiju dost, aÅ¥ už jde o úkoly, cviÄenà na hudebnà nástroje nebo tréninky juda. Mám toho nad hlavu a pÅiznávám, že nÄkdy mi ta trpÄlivost scházÃ. NavÃc táta je v Åemesle mnohem zkuÅ¡enÄjÅ¡Ã.
TP: Když to tak poslouchám, tak bych byl moc rád, kdybych to zažil a vnuka uÄil. Já osobnÄ už nÄjaké velké ambice v životÄ nemám, mým cÃlem je udržet se v kondici tak, abych byl schopen pracovat a neztratil soudnost. Je dobré vÄdÄt, kdy skonÄit. Doufám, že se mi téhle sebereflexe dostane.