Slavoj a Magdaléna Bednářovi: Sami sobě odrazem

26. září 2018

Vystudovaný lékárník, profesionální kulturista, certifikovaný trenér. Ale taky manžel, otec a podnikatel. OsmatÅ™icetiletý Slavoj Bednář má možná mnoho tváří, s manželkou Magdalénou je vÅ¡ak jedno tÄ›lo, jedna duÅ¡e. SpolečnÄ› žijí, vedou vlastní posilovnu, často prožívají extrémní přípravy na závody. „Sáhneme si pÅ™i nich na úplné dno, a to psychicky i fyzicky. Ale stojí to za to,“ říkají ve společném rozhovoru pro Quartier.

Slavoj a Magdaléna Bednářovi: Sami sobě odrazem
Od šestnácti let cvičíte, v osmnácti jste poprvé okusil závodní podium a dvacet let ho neopustil. Jak se v člověku vzbudí takový zápal pro kulturistiku?

S: Ke sportu obecnÄ› jsem mÄ›l blízko od dÄ›tství. Už nÄ›kdy v deseti, jedenácti letech jsem zvládl 120 poctivých kliků. Vzpomínám si, jak na mÄ› můj táta byl hrdý a já to rád na potkání pÅ™edvádÄ›l. Zároveň jsem si potom straÅ¡nÄ› užíval ty „ovace“. Ono 120 kliků nÄ›jakou chvíli zabere, ale babičky vždycky trpÄ›livÄ› čekaly, fandily a tleskaly (smích). Řekl bych, že se kulturistika hodnÄ› potkala s mojí soutěživou povahou – pÅ™ekonávat pÅ™ekážky, do vÅ¡eho dát maximum, posouvat hranice vlastního tÄ›la a psychiky.
M: To mu zůstalo dodneška. Stačí, když hrajeme kroket a já chvilku vyhrávám. Ačkoli je třeba pět branek pozadu, hrozící prohra ho tak namotivuje, že mě předejde a nakonec fakt vyhraje.
S: Náhodou, čím jsem starší, tím líp umím prohrávat. Už ty prohry beru jinak. Nejen v kulturistice, ale i v životě. Prohrát můžete, ale musí vám zůstat chuť bojovat dál.

Magdaléna Bednářová

  • Narodila se roku 1970 v Hradci Králové.
  • Má dva syny.
  • Spolu s manželem Slavojem vede fitcentrum FINE FITNESS v Pardubicích.
  • Miluje jízdu na in-line bruslích, ráda griluje, čte a zvelebuje zahradu.
První soutěže jste absolvoval pod křídly Josefa Hýbla, nestora české kulturistiky. Jak na to vzpomínáte?

S: Pepa byl úžasný chlap. Jezdil jsem k němu trénovat do Svitav a po první přípravě pod jeho vedením přišlo 5. místo na mistrovství republiky. Co vám budu povídat, právě díky němu jsem v tom začal lítat až po uši. Strašně mě to chytlo, ačkoli tehdy jsem vážil 68 kilo, takže spíš než k podívání jsem byl k smíchu, ale ta atmosféra mě úplně pohltila a od té doby jsem jediný rok nevynechal. Pepovi za hodně vděčím, protože ačkoli nejsem geneticky pro kulturistiku ideálně vybavený, o to víc jsem se musel naučit disciplíně, motivaci a píli. To je v kulturistice asi nejpodstatnější. Jen si vezměte, kolik se toho od mých šestnácti změnilo. Nastoupil jsem na střední školu, pak na vysokou, přišla rodina, manželství. V každé životní etapě si na kulturistiku musíte dělat podmínky, nemůžete vypadnout. Dennodenně vaříte, plánujete tréninky, nesmíte za žádnou cenu vynechávat. Časem, když se dostanete na úroveň, kterou chcete, je zase potřeba přidávat odpočinek a nepodléhat stresu, protože to všechno se na svalech negativně podepisuje.

Kolik vážíte?

S: Jsem v nejtěžší váhové kategorii, aktuálnÄ› mám nÄ›jakých 112 kilo, ale v objemové přípravÄ› se váha blíží ke 130 kilům. Na tom, jak vypadám, pracuju dvacet let. Jsou kluci, kteří stejnou fazonu udÄ›lají za tÅ™i roky, ale zase jim vÄ›tÅ¡inou chybí právÄ› ona bojovnost, disciplína a chuÅ¥ vydržet. Příprava na závody vás totiž pÅ™ivede do takového extrému, že si mnohdy sáhnete opravdu na hranice lidských možností. Je tolik momentů, kdy chcete straÅ¡nÄ› moc skončit, chcete si dát burger a colu, chcete si prostÄ› jen obyčejnÄ› sednout a nic nedÄ›lat. V takových chvílích vám dojde, že v životÄ› je důležitých vÄ›cí opravdu jenom pár, zbytek nÄ›jak dopadne. ÚplnÄ› se vám pÅ™eskládá žebříček hodnot a začnete si vážit vÅ¡eho – tÅ™eba jídla a pití (smích). A to bez maximální motivace a disciplíny prostÄ› neskousnete. Magdička by mohla vyprávÄ›t, jak jsem vždycky doslova na hadry.

Jaké to je pro vás jako partnerku prožívat s manželem bok po boku ty extrémní chvíle, kdy je na dně?

M: Je to náročné, v tÄ›ch nejvypjatÄ›jších fázích ho lituju. Když vidím ty jeho dehydratované, propadlé tváře, pÅ™eju si, aby už bylo po závodech. Ale vím, že to takhle musí být, aby výsledná forma byla top. Tak se ho snažím v tÄ›ch nejtěžších chvílích maximálnÄ› podpoÅ™it. Na druhou stranu ale ohromnÄ› oceňuju, že i pÅ™esto, v jak šíleném stavu občas je, funguje – jako táta, jako manžel, jako partner. Snaží se mi pomáhat. A vaří! Pořád vaří. Zní to asi nepochopitelnÄ›, ale jsme takhle zvyklí, za sedm let společného soužití jsme dokonale sehraní. Je to životní styl a já to tak beru. Přípravu prožívám s ním a umím být i hodnÄ› kritická. Když není na sto procent pÅ™ipraven, pÄ›knÄ› nahlas mu to Å™eknu (smích).
S: To je pravda. Když mě dva týdny před závody kamarádi plácají po zádech, jak jsem skvěle připraven a dobře vypadám, stačí jeden pohled na Magdičku a vím, že to ještě není ono. Zato když pochválí, tak vím, že je to doma (smích). Prostě jsme jedno tělo, jedna duše. Ve všem.

Nemáte pÅ™i vÅ¡em tom fyzickém i psychickém vypÄ›tí chuÅ¥ s kulturistikou seknout a žít „normálnÄ›“?

S: Naopak mám hrůzu ze dne, kdy budu muset skončit. Když se mě lidé ptají, do kolika let to chci dělat, odpovídám, že do té doby, dokud mi to bude dávat smysl - ale co je ten smysl? Že přijdu na plac, jsem lepší než loni a sklidím ty ovace. To je, jako byste se ptala horolezce, co ho motivuje vylézt na Mount Everest. Co ho motivuje vydržet v ukrutných mrazech s minimem jídla a kyslíku. Ten moment, kdy po měsících příprav stane na tom vrcholu, to je ten rajc. Pro mě je Everest právě to podium. Vždycky jsem obdivoval zlatou éru kulturistiky, 90. léta, kdy byli kulturisti esteticky perfektní, měli úzký pas a pěkné kulaté svaly. Dokud budu schopen svoje tělo dostat přesně do takové fáze, tak do té doby chci závodit. Myslím, že ještě tak pět let jsem schopen jít výkonnostně nahoru, pak to budu muset nějak rozseknout. Cvičit ale nepřestanu asi nikdy.

Změnila se za ty dvě dekády nějak vaše příprava na závody, nebo je to pořád stejné v osmnácti jako v osmatřiceti?

S: Překvapivě je to pořád stejné. V principu. Donutit tělo zbavit se tuku je základ. A k tomu vede vždy správná úprava stravy a dobře nastavený trénink. A neplatí to jen pro závodníky. Pracuji s lidmi, kteří chtějí zhubnout a donekonečna hledají nějakou alternativní, jednodušší cestu. Ta neexistuje. Pro mě platí, že k silovému tréninku je dobré přidat kardio. Mění se to pouze v detailech. Třeba letos jsem do přípravy zařadil kardia víc a mohl jsem tak přijímat víc kalorií.
M: Z toho jsem měla radost, přidaly se totiž in-liny. Ty já miluju.
S: To vzniklo zajímavě. Můj trenér viděl na závodech kluka, který měl extrémně vyrýsovaný zadek, a to se hodně vysoko hodnotí. Byl z toho tak paf, že za ním osobně šel a ptal se ho, jak to, hergot, udělal? A kluk povídá, že mu rychlobruslaři otevřeli u domu dráhu, a tak s nimi chodí dvakrát týdně trénovat. V přípravě je to peklo, protože se sotva hnete, takže představa 11 kilometrů na bruslích je hrozná, ale vede to k tomu, že pak stojíte na pódiu a vyhrajete. Ale brusle nás oba moc baví, je to fajn strávený společný čas.
M: Nerada jezdím sama, tak jsem to moc uvítala!

Říkáte, že jste sladění, jedno tělo, jedna duše. Tohle souznění ale určitě nepřišlo hned, jaké byly vaše společné začátky?

M: V posilovně jsme se seznámili, pracovala jsem tam za barem, takže jsem věděla, do čeho jdu. I když, dokud to člověk nezažije, představit si to neumí. Takže opravuji - myslela jsem si, že vím (smích). Všechno v životě je o tom, že když někoho milujete, leccos mu obětujete. Já třeba zbožňuju hory, strašně ráda chodím na túry, ale vyneste si tam 130 kilo živé váhy.
S: Je pravda, že se nikam nepodíváme. Čím blíž jste přípravě, tím víc jde jakákoli taková aktivita proti vašemu kýženému cíli. Výlet na Sněžku pro mě znamená pět tisíc kalorií. Pro tělo je to hrozná nálož. Já potřebuju sval tvrdě odtrénovat a pak ho nechat odpočívat, ne lítat po horách. Faktem je, že profesionální kulturistika má právě na rodinný život mnohdy drastický dopad. Znám kluky, kteří se v klíčových fázích přípravy úplně odstřihnou od normálního života, odjíždějí pryč od rodin, straní se všeho a všech. Není to jednoduché. Podpora partnerky a okolí je strašně důležitá. Zažil jsem to sám. Od té doby, co jsem s Magdičkou, jdu nahoru. Teprve po jejím boku jsem se poprvé dostal na prestižní soutěž Mr. Universe, s ní se všechno změnilo. Najednou jsem nebyl ten špatný, když jsem šestkrát týdně chodil do fitka, přestaly veškeré výčitky. Teprve s ní jsem mohl rozvinout svůj potenciál. Dala mi domov, zázemí. Vytvořila mi přístav, kam se můžu v klidu vracet. To bych přál každému chlapovi.
M: Já si zase říkám, proč to nepodporovat. Takovou bojovnost, jako má můj muž, já v sobě nemám a za to ho obdivuji. S: To mě utvrzuje v tom, že ta druhá manželství jsou zkrátka lepší (smích).

Z prvního manželství máte dceru, Magdaléna zase dva syny. Jak společně vycházíte?

S: Áně je třináct, když jsem od její matky odcházel, šla zrovna do první třídy, a to je vždycky těžké. Moji rodiče se taky rozvedli, znám to. Rozchod rodičů je relativně v klidu, když jsou děti velké, mají takřka vlastní životy a dovedou posoudit vztah rodičů. Když sami vidí, že to nejde.
M: Rozvod je vždycky náročný. U malých dětí je to o to komplikovanější, protože ačkoli vidí, že se máma s tátou hádají, pořád chtějí, aby byli spolu.
S: Čím je Áňa větší, tím je to lepší. Jezdíme spolu po soutěžích, fandí mi, je to fajn.
M: Je na tebe pyšná. Nedávno mi říkala, že jí kluci na koupálku nevěří, že jsi její táta (smích). U mých kluků je to jiné, už byli starší, když jsme se seznámili a mají Slavojka moc rádi.

Slavoj Bednář

  • Narodil se roku 1980 ve SvojanovÄ›.
  • Je magistr farmacie, certifikovaný trenér a výživový poradce.
  • Od 18 let se vÄ›nuje kulturistice.
  • Má tÅ™ináctiletou dceru.
  • S manželkou Magdalénou bydlí v domku se zahradou, má psa a dva kocoury.
  • Ve volném čase rád bruslí, stará se o dům a griluje.
Kromě osobní roviny spolu fungujete i na té pracovní. V Pardubicích provozujete velké fitness centrum. Jak jste dospěli k nápadu, že spolu nebudete jen žít, ale i pracovat?

S: Byl to prapůvodně nápad manželky, jen taková idea, které jsme se před víc jak pěti lety chytli. Trvalo rok, než se to vymyslelo a zrealizovalo.
M: Vzpomínám na to jako na hodně těžké životní období.
S: To je pravda, tehdy jsem pracoval jako farmaceut v lékárně v Jaroměři a celý chod fitka byl na tobě. Dělala jsi i šestnáct hodin denně.

Jak dlouho to trvalo?

M: Skoro dva roky.
S: Režim jsme mÄ›li brutální. Ráno jsem jel z Hradce do Jaroměře do lékárny a ty rovnou do fitka, ve tÅ™i jsem skončil a pÅ™ejíždÄ›l za tebou do Pardubic, kde už na mÄ› čekali klienti. V deset domů, začít vaÅ™it na další den, o půlnoci to zalomit a v Å¡est ráno začít nanovo. Do toho dcera – kdy si ji v tomhle režimu chcete brát? K tomu příprava na závody a bylo vymalováno.
M: Ze začátku fitko pochopitelnÄ› vůbec neprosperovalo, náklady byly obrovské, nemÄ›li jsme na zamÄ›stnance, a tak jsem musela vÅ¡echno zastat sama. Tolikrát jsem litovala. Kdybych vÄ›dÄ›la, co mÄ› čeká, neÅ¡la bych do toho. Na konci toho dvouletého období už jsem to tam vyloženÄ› nenávidÄ›la. PÅ™ipadala jsem si jako v kleci, nikam jinam jsem nepÅ™iÅ¡la a zároveň musela fungovat doma – vyprat, uklidit, nakoupit. Podepisovalo se to samozÅ™ejmÄ› i na naÅ¡em vztahu. Kdyby mi dneska nÄ›kdo nÄ›co takového nabídl, tak už bych do toho neÅ¡la.

Předtím jste deset let pracoval v lékárně. Jak se to stane, že kluk s vášní pro kulturistiku nastoupí v devatenácti ke studiu farmacie?

S: K tomu byly asi dva důvody. První, že moje maminka je doktorka farmacie, a druhý, že vedle farmačky v Hradci sídlí velká posilovna (smích). Já jsem se vždycky dobÅ™e učil, a když jsem pÅ™ed maturitou zvažoval, kam dál, Å¡kolní psycholog mi Å™ekl: „Slávo, ty můžeÅ¡ jít studovat cokoli.“ A tak jsem si vybral farmacii. Když jsem v lékárnÄ› pÅ™ed dvÄ›ma lety končil, Å™ada lidí se chytala za hlavu, že jsem se zbláznil. Proč prý zahazuju tak perspektivní obor. Já to ale tak nevidím, znalosti mi zůstanou, můžu z nich dál čerpat. Vím, co udÄ›lá ibalgin, s čím se nesnese. Z farmacie se stal ohromný byznys, který soukromé lékárny de facto zabil, a to mi odchod z oboru ve finále hodnÄ› ulehčilo.
M: MnÄ› bylo hodnÄ› líto, když jsi v Jaroměři v lékárnÄ› skončil. Lidi tÄ› tam mÄ›li moc rádi. Nikdy nezapomenu, jak ti bÄ›hem přípravy babičky nosily v pytlíčku vajíčka, a ptali se „Pane magistÅ™e, proč jste tak smutný?“. A ty jsi odpovídal, že se nic nedÄ›je, že jsi jen unavený, protože jsi v přípravÄ› na závody.

Magdaléno, vy jste rodačka z Hradce, Slavoj se narodil na VysočinÄ›, fitko jste si otevÅ™eli v Pardubicích. Kde je pro vás „doma“?

S: Rozhodně v Hradci. Ačkoli v něm žiju teprve od vysoké, okamžitě jsem si ho zamiloval. Řešili jsme, jestli se kvůli práci nepřestěhovat do Pardubic, ale Hradec vyhrál.
M: Souhlasím a dodávám, že úplně nesnáším to popichování mezi Hradečáky a Pardubáky, tu rivalitu. Spousta z nich jezdí do Hradce za prací a naopak, mají tu přítelkyně, kamarády. Hradec je krásné město, ale v Pardubicích jsou taky nádherná místa. Fascinuje mě, že ačkoli jsou tak blízko sebe, každé má úplně jinou specifickou atmosféru.